|
Nadvlada Osmanů v Bulharsku... 
Pod tureck}m jařmem - Nadvlada Osmanů v Bulharsku 1396-1911
Zvod Během 13.-15.stol. se Osmani plně prosadili na Balkanskim poloostrově. Po bitvě na Kosově poli (1389) byli poraženi Srbovi a v r.1396 padlo tzv.vidinski carstvm v Bulharsku. V r.1453 dobyl Mohamed II. byzantskou metropoli Konstantinopol (Cařihrad), ktera pak byla hlavnmm městem Osmanski řmše až do r.1922. Postupně byla dobyta i Bosna a Hercegovina a byzantsk} Peloponis. Osmanska řmše se stala obavanou velmocm a važn}m protivnmkem pro zapadnm Evropu až do 80let 17.stol. Osmani vychazeli z ideologie trvaliho triumfu daniho vlastnm nadřazenostm. Dnešnm balkanski narody nejsou schopni nepředpojatiho hodnocenm turecki nadvlady. Nevole proti utlačovateli je hluboce zakořeněna a v různ}ch obdobmch využmvana k ideologick}m zaměrům.
V duši lidu je uložena hlavně prvnm faze turecki expanze, ktera je skutečně charakterizovana ničenmm a terorem, proti kterimu zůstal Balkan bez pomoci ostatnm Evropy bezmocn}. Lid neodpustm Turkům taki poslednm fazi jejich nadvlady, kdy ummrali narodnm hrdinovi, bojovnmci za bulharskou svobodu.
Tyto dvě faze osmanski nadvlady však vyplňuje dlouhi obdobm, kteri přineslo Balkanu konsolidaci poměrů, mmr, rozvoj hospodařstvm a obchodu, prosperitu, rozkvět měst a řadn} systim statnm spravy, kterimu daval venkovsk} lid přednost před libovůlm sv}ch b}val}ch feudalnmch panů. Je třeba hned na začatku zdůraznit, že Osmani přišli na Balkan jako dobyvateli. Zde usazeni narody porobili, uvalili na ně vysoki daně, ovlivnili jejich kulturu a vnutili jim vlastnm statnm systim. Ten byl ovšem často v mnoha ohledech lipe fungujmcm a stabilnějšm, než systimy poroben}ch narodů. V nabožensk}ch ohledech byli Osmani na středověki poměry docela tolerantnm. Pravoslavna cmrkev sice byla ekonomicky oslabena, nebyla však zrušena a cmrkevnm obřady nebyly zakazany. Mmra asimilace a islamizace v Bulharsku Na Balkaně nedochazelo k nasilni asimilaci či poturčovanm. Whiteman (1996, s.122) dokonce trochu odvažně mluvm o balkanizaci Osmanski řmše, neboť do vysok}ch hodnostm v řmši se dostavalo velki množstvm lidm z řad poroben}ch narodů. Svi vlastnm vyššm vrstvy Bulhaři rychle ztratili. Během necel}ch sta let zcela zanikla jejich šlechta. Čast byla vyvražděna a čast se islamizovala a splynula s osmanskou zřednickou a vojenskou vrstvou.
Statnm sprava Osmanů byla zčinna, podchycovala všechny zdroje a pracovnm smly, sčmtala obyvatelstvo a vybmrala daně. Davky, daně a povinnost roboty nebyly rozhodně menšm, než před tureckou nadvladou, ale nynm byly pevně dany shora a žadn} feudal si je už nemohl měnit dle svi libovůle jako doposud.
Pravoslavni naboženstvm lidu nikdo nebral. Křesťani sice byli považovani za nevěřmcm, ale nikoliv za pohany, neboť Ježmš je islamem uznavan za proroka a předchůdce Mohameda. Proto bylo s křesťany zachazeno v ramci možnostm slušně. Směli vykonavat svi obřady, pokud tmm nepohoršovali muslimy. Křestanski chramy tedy musely b}t prosti, bez věžm a zvonů a nesměly b}t moc na očmch. Křesťani byli trpěn}mi občany druhiho řadu, tzv.rajy, tedy "stadem", ale nikoliv jen v hanlivim smyslu slova, n}brž skupinou, ktera je pod ochranou sultana, za nmž musm platit. Jinověrci platili zvlaštnm daň z hlavy. T}kala se všech praceschopn}ch mužů. Znama je taki tzv.daň z krve spočmvajmcm v odvodech do osmanskiho vojska. Odvaděli se chlapci od deseti let, kteřm pak tvořili tzv.janičařski sbory, znami sv}m neb}val}m fanatismem. V r.1638 byly tyto odvody zrušeny.
Osmani na islamizaci poroben}ch narodů netrvali. Muslimovi vyžadovali uznanm svi svrchovanosti a odvaděnm danm. Nasilna islamizace by jen ochudila statnm pokladnu. Vynuceni přistoupenm k islamu, nasilni obřmzky apod., byly zřejmě jistou formou odvetn}ch opatřenm, ale nikoliv nějak}m pravidlem. Přmstup k islamu byl spmše lakav}. Znamenal totiž možnost dosahnout vysok}ch statnmch zřadů, možnost nosit zbraň, zbavit se zvlaštnmch danm a v přmpadě šlechty si i udržet majetek. Čast bulharskiho obyvatelstva, ktera konvertovala k islamu, vytvořila skupinu tzv.pomaků. Dnes jich žije zejmina v Rodopech asi milion.
Pravoslavna cmrkev snašela islam bez většmho odporu. Jeho nadvladu považovala za Božm vůli a odplatu za unionisticki postoje poslednmch byzantsk}ch cmsařů, kteřm hledali pomoc u Zapadu za cenu podřmzenm ortodoxie katolicki cmrkvi. "Nevěřmcm" tureck} panovnmk respektujmcm pravoslavm byl přijatelnějšm, než cmsař, kter} se odcizil pravi vmře. Moc pravoslavni cmrkve však byla značně oslabena zaborem jejm půdy a tedy oslabenmm ekonomick}m. Svou samostatnost ztratila bulharska narodnm cmrkev (podobně jako srbska) pod tlakem privilegovani cmrkve řecki. Řecka ortodoxie si totiž intrikami vynutila nadvladu a obsadila cmrkevnm hierarchii v ostatnmch zemmch. Pro narodnm obrozenm v 18. a 19.stol. byl proto rozhodujmcm protiřeck} impuls nammsto nějaki zatrpklosti vůči Turkům. Demograficki poměry Demograficki poměry v Bulharsku se během osmanski nadvlady samozřejmě změnily. Vylidněna zzemm obsazovali Turci z Mali Asie, a taki obyvatelstvo měst tvořili hlavně Osmani a dalšm cizinci. Slovansk} charakter naroda však přetrvaval. Měšťanstvo se jako samostatn} stav, kter} byl na zapadě hybatelem společensk}ch změn, vůbec nevytvořilo.
Města, přestože zaznamenala velk} rozvoj, neměla žadn} politick} v}znam. Obyvatelstvo měst tvořili osmanštm zřednmci, vojaci a řemeslnmci, ale hlavně obchodnmci (Řekovi, Arminci, idi). Slovani v nich prakticky nežili vůbec. Města zůstala v}znamn}mi středisky řemesel a obchodu. Značně zesmlil v}znam Sofie jako spravnmho střediska "tureckiho" Balkanu. Dalšmm v}znamn}m městem se stal Šumen-smdlo metropolity. Dunajsk}mi středisky se staly Vidin a Ruse a v Černomořm Varna. Pokusy o vzpouru proti Osmanům Pokusy vymanit se z osmanski nadvlady se objevovaly už v 15.stol., kdy potomci poslednmch bulharsk}ch vladců Stracimirovci a Šišmanovci s podporou řmmskiho krale Zikmunda Lucemburskiho povstali. Povstanm však přmliš zspěšni nebylo. Moc Osmanů byla zpočatku velmi silna, a tak vzpoury podobniho rozsahu byly vzacni. V zvahu přichazela jen zaškodnicka valka. Ta spočmvala v sestavovanm oddlů hajduků, kteri přepadavaly osmanski hodnostaře a menšm vojenski posadky.Hajducki oddmly měly kolem 50-80 bojovnmků, v}jimečně až 300. Zpočatku se jednalo hlavně o lupiče, kter}m šlo v podstatě jen o zisk. Představovali ale určitou ideovou vzpruhu a vybranm hajduci byli glorifikovanm i lidovou poezim. Jejich věhlas byl však často ve značnim rozporu se skutečnostm. Až v 19.stol. se z hajduků začali stavat uvědomělm povstalci-revolucionaři. Narodnm obrozenm Od konce 18.stol. prošla bulharska společnost složit}m v}vojem sebeuvědoměnm. Narodnm obrozenm mělo ve svi prvnm fazi "učen}" charakter. V popředm byl zajem o dějiny bulharskiho etnika, literaturu a jazyk. Nešlo o vymezovanm se proti Turkům, n}brž proti Řekům a jejich jazyku. Druha faze se t}kala agitace mezi venkovsk}m obyvatelstvem, kteri tvořilo většinu naroda. adni narodnm uvědoměnm u něho totiž neexistovalo. ilo v komunitach patriarchalnm vesnice a jeho znalost etnicki přmslušnosti vypl}vala z lidovi historicki epiky. Lid věděl, že je slovansk} a pravoslavn}, což ho odlišovalo od muslimů, ale to je asi vše. Vymezit v balkansk}ch podmmnkach etnickiho prommšenm hranice nějakiho budoucmho narodnmho statu a určit, na jak}ch všech zzemmch si ma lid uvědomit nějakou bulharskou narodnost bylo velmi složiti. Neexistence jasně vymezeniho etnickiho zzemm předznamenala budoucm narodnostnm konflikty na Balkaně ve 20.stoletm. Bulharski naroky vypl}vajmcm ze vzpommnky na davni rozsahli řmše bulharsk}ch carů, přivedly Bulharsko do obou světov}ch valek a tzv.valek balkansk}ch. Snaha o osamostatněnm za pomoci Ruska V letech 1806-1812 vedlo Rusko valku s Tureckem. Bulhaři stejně jako Srbovi, vycmtili možnost vytěžit z nm vlastnm nezavislost. Skupiny bulharsko-srbsk}ch dobrovolnmků a povstalců přispěchaly na pomoc Rusům. Turecko oslabeni vnitřnmmi rozpory a vzpourou janičařů přišlo o velkou čast bulharskiho zzemm mezi Dunajem a Starou planinou. Do rusk}ch rukou se dostalo Ruse, Pleven, Loveč i Tarnovo. Valka však nakonec skončila pro Bulhary a Srby zklamanmm. Rusko stojmcm na prahu dalšm valky s Napoleonem uzavřelo s Turky urychleně mmr. Zmskalo Besarabii, ale Srbovi zmskali nammsto slibovani samostatnosti jen spravnm a daňovou samospravu a Bulhaři nezmskali vůbec nic. Bylo však potvrzeno pravo ochrany pravoslavn}ch křesťanů rusk}m carem.
Po sedmiletim povstanm Řeků proti Turkům, na němž se podmleli taki Bulhaři, v ramci myšlenky na budoucm federaci svobodn}ch balkansk}ch narodů, začala dalšm valka mezi Tureckem a Ruskem, kteri podpořilo Řeky (1828-29). Opět bulharštm dobrovolnmci pomahali Rusům, ale žadni jejich nadějě nebyly naplněny. Rusovi zvmtězili, Řekovi zmskali samostatnost, ale o svobodni Bulharsko nijak zvlašť nestalo Rusko ani zapadnm mocnosti. Nev}hodou Bulharů byla m.j. skutečnost, že jejich osvobozeneck} boj byl ryze plebejsk}, nevedla ho šlechta, neboť tu Bulhaři už davno neměli. Zklamanm Bulhaři se pak snažili připravovat povstanm na vlastnm pěst, ale tyto pokusy byly vždy potlačeny už v zarodku. Osmanski reformy a myšlenka na autonomii v ramci řmše Četni valky vyčerpavaly řmši. Daně rostly, vybmraly se od stale mladšmch osob a odevzdavala se až desetina ze všech zisků. Čmm slabšm byl stat, tmm většm moc si uzurpovali lenm panovi. Jejich vzajemni spory pak dale vyčerpavaly zem, ktera se propadala do vnitřnmch valek. Z vojaků, kteri turecka armada řadně nezaplatila, navmc vznikaly loupeživi bandy "odškodňujmcm se" na civilistech.
Neustali rozbroje na Balkaně se snažila osmanska vlada uklidnit souborem reforem. Nejv}znamnějšm z nich bylo častečni zrovnopravněnm vyznanm a naboženska svoboda (1839). Podle vyznanm nerozlišoval občany napřmklad nov} trestnm řad. Pro nižšm vrstvy však změny nepřinesly žadni zvlaštnm změny. Uvmtali je hlavně bohatm měšťani a velkostatkaři, tzv.čorbadžijovi, kteřm tak zmskali lepšm politicki zazemm pro podporu sv}ch ekonomick}ch zajmů. Po agrarnmch reformach (1832-1858) začala vznikat nova vrstva bohatnoucmch rolnmků, kteřm postupně skupovali půdu od muslimů a vesnice tak zmskavaly slovansk} charakter.
Roku 1856 bylo zcela zrovnopravněno muslimski a nemuslimski obyvatelstvo. Byl to v}sledek spojenectvm Turecka a zapadnmch mocnostm, kteri Turecku v zajmu rovnovahy sil pomohly proti Rusku ve valce o Krym (1853-56). Rusko totiž pro Zapad představovalo hlavnmho konkurenta při budoucmm rozdělovanm zajmov}ch sfir na Balkaně
Se zrovnopravněnmm přib}valo Bulharů pracujmcmch v turecki statnm administrativě, z nichž mnozm zastavali vysoki funkce. Zřednmci, čorbadžijovi, obchodnmci a staršm inteligence se stale vmce přiklaněla k myšlence autonomie Bulharska v ramci Osmanski řmše. Mladšm generace však hodlala dosahnout zplni nezavislosti a to rychle, revolučnm cestou.
Sebevědomm Bulharů vzrostlo po r.1870, kdy se po čtyřicetiletim boji o nezavislost na řecki cmrkvi začala ustavovat nova narodnm bulharska cmrkev. Tmm byla v podstatě uznana i svibytnost bulharskiho naroda. Činnost bulharsk}ch revolucionařů Vedoucmm představitelem bulharsk}ch revolučnmch kruhů byl Georgi Sava Rakovski (1821-67), novinař, literat a bojovnmk za svobodu, kter} připravil plan organizovan}ch čet vyzbrojovan}ch v zahraničm, kteri pak měly vyvolat povstanm v samotnim Bulharsku. Prvnm jednotky, kteri se pokoušely o střet s tureckou mocm, byly rozprašeny. Myšlenka však nezapadla ani po Rakovskiho smrti. Rozpracoval ji největšm bulharsk} revolucionař, dodnes oslavovan} Vasil Levski (1837-1873). V.Levski, vlastnmm jminem V.I.Kunčev, užmvajmcm tiž pseudonym Djakon či Apostol byl bulharsk} revolučnm demokrat, dobr} stratig a skutečn} vůdce narodnmho osvobozeneckiho boje. Byl spoluzakladatelem Bulharskiho revolučnmho zstřednmho v}boru (BRZV) v Bukurešti (1870), kter} prosazoval myšlenku budoucm podunajski federace. Sam byl hlavnmm organizatorem rozsahli smtě tajn}ch revolučnmch v}borů po celim Bulharsku v ramci Vnitřnm revolučnm organizace (VRO). Cmlem bylo svrženm režimu a vytvořenm demokraticki "svati a čisti" republiky, modernmho statu, kter} bude respektovat všechny narodnostnm, etnicki i naboženski skupiny. Tuto myšlenku chtěl uskutečnit svipomocm, tedy bez podpory Ruska. Levski dokazal během několika malo let zmobilizovat revolučnm smly v zemi a vytvořit na 200 revolučnmch v}borů. VRO měla dokonce vlastnm policii a tajnou poštu. Jeho snaženm zhatila neukazněnost jednoho z oddmlů VRO. Ten zdajně proti vůli Levskiho přepadl tureck} poštovnm vůz a okradl ho o nemalou sumu, ktera snad měla b}t použita na vyzbrojenm Zčastnmci přepadenm byli zakratko dopadeni a policie se tak dostala zahy i k celimu VRO. Koncem roku 1872 byl Levski na cestě do Trnova, v hostinci ve vsi Kakrina, zatčen a 6.2.1873 oběšen v Sofii.
Po rozmetanm VRO zbyl už jen BRZV, kter} se po smrti Levskiho taki ocitl ve vnitřnm krizi. S osobnostmi Christo Boteva (1849-76), Ljubena Karavelova (1834-79) a Stefana Stambolova (1854-95) se však opět radikalizoval a připravoval dalšm povstanm.
Turecko je v tito době oslabeno. V r.1873 ho zasahla hospodařska krize. Statnm pokladnu měly naplnit zv}šeni daně. Někdejšm pevn} politick} řad se rozpada a z balkansk}ch sedlaků se stavajm opět nevolnmci odkazanm na libovůli lenmch panů. Taki stara shoda mezi sultanem a poddan}mi pada a islam se stava fanatičtějšmm a nesnašenlivějšmm. Povstanm jsou krutě potlačovana. Zbrkli a neuvaženi povstanm, kteri vypuklo ve Stari Zagoře r.1875 nemělo šanci na zspěch. BRZV se musel rozpustit, ale v reorganizovani podobě začal opět fungovat a planoval teroristicki akce k rozdm}chanm konfliktu mezi statnm mocm a lidem, kter} pak bude nucen se připojit k povstalcům. Přmprava rozsahliho povstanm ovšem nedodržela zakladnm pravidla konspirace, a tak byla vyzrazena. Dle předchozm zmluvy mělo povstanm, kteri do dějin vešlo jako "dubnovi", začmt ihned po vyzrazenm. Za těchto okolnostm nemohlo skončit jinak, než poražkou. 20.duben 1876 vešel do dějin jako den hrdinniho boje za svobodu. Ve skutečnosti však byl krveprolitmm, po němž nasledovaly tvrdi represalie proti lidu. Oběti se odhadujm na 12-30 000 osob. Padl Botev i vůdce povstanm Georgi Benkovski. Toto masovi vražděnm, kteri navždy narušilo vzajemni bulharsko-turecki vztahy, bylo paradoxně jedin}m v}dobytkem slavniho-neslavniho dubnoviho povstanm. Světova veřejnost totiž pochopila, že reformy v Osmanski řmši jsou nedostatečni, na Balkaně trva napětm a zdejšm křesťani žijm stale v těžko snesiteln}ch poměrech. Bulhaři si zmskali sympatie Evropy a na jejich obranu se postavila řada vynikajmcmch osobnostm, jako Hugo, Wilde, Dostojevskij, Turgeněv, Darwin, Neruda, Svatopluk Čech, Krasnohorska, Jireček ad. Velmocenski zajmy v Bulharsku a osvobozenm Zapadnm mocnosti v ramci zachovanm rovnovahy sil na Balkaně a sv}ch šancm na zmskanm vlivu oddalovaly po lita rozpad Osmanski řmše a podporovaly jm proti Rusku. Rusk} imperialismus a představa obrovski sjednoceni řmše všech slovansk}ch ortodoxnmch narodů děsila Zapad vmce, než oslabena řmše Osmanů. Balkan se stal šachovnicm velmocenski diplomacie, při nmž se na přanm balkansk}ch obyvatel nijak zvlašť nehledělo. Evropski mocnosti se vydavaly za ochrance "poroben}ch křesťansk}ch bratřm", podporovaly domacm vůdce a povstanm, ale pod rouškou osvobozeneckiho boje sledovaly jen vlastnm mocenski zajmy. Rusku se r}sovala idealnm možnost odčinit svůj nezspěch z krymski valky a vytvořit na Balkaně siln} slovansk} stat pod ochranou Rusů. Mocnostem se takova verze samozřejmě vůbec nelmbila, protože by v takovim přmpadě ztratily na Balkaně vešker} vliv. Zvlaště Britanie zůstala oporou Osmanů a podpořila je dokonce sv}m loďstvem pro přmpad, že by Rusovi chtěli dob}t Istanbul. Hledalo se kompromisnm řešenm, v ramci něhož mělo b}t Bulharsko autonomnm součastm Osmanski řmše. Ta slibovala novou zstavu a dalšm reformy, ale na žadni požadavky mocnostm nehodlala přistoupit a "svi" problimy chtěla řešit sama. Rusko tedy vyhlasilo Turkům valku. Za podpory Rumunů a Bulharů se dařilo obsazovat rychle všechna strategicka mmsta. Turci byli navmc oslabeni tmm, že jim současně vyhlasilo valku i Srbsko, Černa Hora a Řecko. Přes dosaženi zspěchy stala valka Rusy nemali oběti, proto byla po deseti měsmcmch k 31.1.1878 ukončena.
V}sledkem mmru uzavřeniho v San Stefanu, bylo vytvořenm bulharskiho knmžectvm v širok}ch hranicmch zahrnujmcmch i Makedonii. Mělo b}t formalně ve vazalskim poměru k Osmanski řmši, ale fakticky nezavisli, neboť turecki jednotky se měly stahnout a Bulhaři si měli vytvořit armadu na svou obranu. Dva roky mělo b}t Bulharsko pod ochranou ruski armady. Tyto v}sledky osvobozeni Bulhary velmi nedchly. Staleta tužba Bulharů (oživena v narodnmm obrozenm) na obnovenm Velkiho Bulharska v hranicmch někdejšm carski řmše se nynm r}sovala v nadějn}ch konturach. Uskutečněnm tito myšlenky Zapad zcela zavrhl a je otazkou, zda jm vůbec mmnilo važně i Rusko. Vedle mocensk}ch zajmů zde byla i skutečnost, že "Velki Bulharsko" ve sv}ch hranicmch zahrnovalo mnoho Turků, Srbů, Řeků a Albanců, kteřm vůbec nehodlali b}t součastm Bulharska. Berlmnsk} kongres 13.6.1878 tedy "Velki Bulharsko" zcela okleštil. Za nesporně bulharski zzemm byla prohlašena jen oblast mezi Starou Planinou a Dunajem a Sofija. Zzemm na jih od Stari planiny bylo označeno jako V}chodnm Rumelie, ktera měla b}t spravovana sice křesťansk}m, ale sultanem dosazovan}m guvernirem Makedonie byla vracena Turecku. Značně zklamanm Bulhaři chystali dalšm povstanm, ale to už nemělo ani podporu Ruska. Knmže Alexandr I. Battenberg Na prvnmm bulharskim sněmu v znoru 1879 ve Velikim Trnovu byla přijata nova zstava vytvořena podle zapadoevropskiho vzoru, což nebylo přmliš šťastni, neboť byla přizpůsobena měšťanski, liberalnm společnosti, o nmž v rolnickim Bulharsku bez střednmch vrstev, kde navmc ještě v r.1900 bylo 76% obyvatelstva negramotn}ch, nemohla b}t řeč. Tato zstava však platila až do r.1946.
Hlavnmm městem se stala Sofija, do ti doby v podstatě provinčnm turecki město, kteri však bylo střediskem řemesel a obchodu. Sofija neležm ve středu země, n}brž ve středu legendarnmho "Velkiho Bulharska" zahrnujmcmho Makedonii, v}chodnm a zapadnm Thrakii a Dobrudžu.
V dubnu 1879 bylo svolano prvnm Velki narodnm shromažděnm, na němž byl zvolen knmže. Stal se jmm 22 let} Alexandr I. Battenberg (1857-1893) přijateln} pro Zapad i Rusko.
Během pěti let se vystřmdalo několik vlad. V}znamn}m politikem, kter} soustředil do sv}ch rukou velkou moc, byl Stefan Stambolov. Politiku knmžete nasměroval na Zapad a s cmlem podpořit průmysl a moc buržoazie otevřel dveře ekonomickimu vlivu Anglie, Německa a Rakousko-Uherska.
S vědommm knmžete se připravovalo připojenm V}chodnm Rumelie. Sjednocenm Bulharskiho knmžectvm a V}chodnm Rumelie Bulharsk} tajn} zstřednm revolučnm v}bor (BTZRV) připravil povstanm s cmlem připojit V}chodnm Rumelii k Bulharsku. Na připojenm Makedonie dočasně rezignoval, ale pravě tmm byla zřejmě promarněna poslednm historicka šance Bulharů zmskat toto zzemm.
Povstanm vypuklo dne 6.9.1885 s vědommm a podporou knmžate. Proběhlo hladce, neboť důstojnmci milice a četnictva byli často přmo zapojeni. Vznikla nova vlada spojeniho Bulharska vyhlasila mobilizaci, a tak Turecko vojensky nezakročilo. Taki postoj Zapadu se od Berlmnskiho kongresu, jehož zavěry byly takto samozřejmě porušeny, poněkud změnil. Během poslednmch let se totiž ukazalo, že Bulharsko nehodla b}t rusk}m satelitem a nastrojem carski moci na Balkaně a stavm se naopak otevřeně vůči ekonomickimu vlivu mocnostm. Proto napřmklad ze strany Britanie nebylo většmch namitek. Velmi ostře naopak vystoupilo uraženi Rusko. Odvolalo demonstrativně svi důstojnmky z Bulharska a knmžete zbavilo formalnm hodnosti generala ruski armady.
Obavy z nerovnovahy sil na Balkaně vyvolaly taki valku se Srbskem. Podstatně silnějšm armada Srbů, podporovana navmc i Rakousko-Uherskem, však neuspěla a sjednoceni Bulharsko tak poprvi zmskalo uznanm a sympatie. Připojenm V}chodnm Rumelie bylo potvrzeno, a aby nebyly zpochybněny zavěry Berlmnskiho kongresu, byla podepsana dohoda mezi Bulharskem a Tureckem, že sultan jmenuje guvernirem Rumelie bulharskiho knmžete. Odměnou za tuto dohodu zmskalo Turecko oblast Kardzali ob}vanou převažně muslimsk}m obyvatelstvem. Režim osobnm moci S.Stambolova a nastup knmžete Ferdinanda Vyjednavanm s Turky a spojenecki tendence se Zapadem na zkor Ruska, se nelmbilo rusofilsky zaměřen}m pravičakům veden}m D.Cankovem. Ti se pokusili s podporou Rusů o puč, s cmlem svrhnout knmžete. Ministersk} předseda Stambolov sice puč potlačil, ale proti zajmům Ruska knmžete nakonec sesazenm neuchranil.
V boji o uprazdněn} bulharsk} trůn chtěl mmt rozhodujmcm vliv rusk} car. Bulharska vlada se tomu branila a vznikli spory nakonec vedly k přerušenm diplomatick}ch styků mezi Bulharskem a Ruskem a hrozilo dokonce i obsazenm země ruskou armadou. Stambolov ale rozhodně potlačil rusofilski skupiny v zemi a posmlil dale svůj vliv. Politiku Petrohradu, kter} odmmtal bulharski sjednocenm a nepomohl ani ve valce proti Srbsku, nehodlal podporovat. Znam} je jeho v}rok: "Vděčnost Rusku nemůže b}t placena svobodou Bulharska. Matka nerodm děti proto, aby je udusila." Stambolov vyvinul zsilm o vyhledanm vhodniho kandidata na bulharsk} trůn. Našel ho ve Ferdinandovi I.-Koburgskim, kter} zmskal podporu Rakouska-Uherska, Britanie a Italie. Rusko ho neuznalo a bouřilo se.
Ani s nastupem Ferdinanda se nijak nezměnilo postavenm Stambolova, kter} sestavil novou vladu a svou moc posmlil naopak na takřka neomezenou. Stambolov stabilizoval a upevnil politicki poměry. Rozdrtil četni lupičski bandy i opozičnm skupiny. Oslabil moc cmrkve. Statnm zřednmky donutil k naprosti loajalitě k režimu. Počmnal si při tom nemilosrdně, užmval až teroristick}ch metod a jeho režim byl ve všech ohledech totalitnm. Dosahl však ukončenm letit}ch sporů a převratů a nemaliho pokroku v ekonomicki oblasti. Pokrok a kapital přinesla stavba železnice na trati Pařmž-Sofija-Istanbul (1888). Stambolov se domnmval, že se bez něho Ferdinand neobejde. V tom se však zm}lil. Ferdinand se oženil s Marim Luisou Parmskou a zplodil s nm syna, kter} dostal jmino připommnajmcm slavni davni cary, Boris III. Byla založena nova bulharska dynastie, ktera byla navmc katolicka a tak byla i přijatelnějšm pro Evropu. Knmže se zbavil Stambolova, na kteriho byl zanedlouho spachan atentat (1895).
Zemřel taki rusk} car Alexandr III. a nastoupil Mikulaš II. S jeho nastupem (1894) se rusko-bulharski vztahy normalizovaly. Uznal Ferdinanda bulharsk}m knmžetem s jedinou podmmnkou, že jeho syn Boris přistoupm k pravoslavm. Poti dosahl Ferdinand uznanm i od ostatnmch mocnostm (1896).A protože v ti době padl sultan, rozhodl se na mladotureckim režimu vydob}t nezavislost. Vyhlašenm nezavislosti Přestože bylo Bulharsko fakticky nezavisl}m statem s vlastnmm diplomatick}m zastoupenmm v okolnmch zemmch i u velmocm, formalně byl bulharsk} knmže tureck}m vazalem a v oblasti V}chodnm Rumelie dokonce jen jeho guvernirem, kter} ma odvadět Osmanski řmši přmslušni poplatky. Ukončenm vazalskiho poměru znamenalo porušenm v}sledků Berlmnskiho kongresu, proto Ferdinand potřeboval podporu alespoň jedni z mocnostm. Zmskal ji v Rakousko-Uhersku. Po tajni dohodě s Františkem Josefem I. vyhlasil 22.10.1908 v Trnově nezavislost a prohlasil se carem. Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu. Turecko se do valky s Rakousko-Uherskem nepustilo, ale žadalo finančnm nahradu za ztratu Rumelie a tamnmho zseku železnice Sofija-Istanbul. Zprostředkovanm se ujalo Rusko, kteri odpustilo Turecku reparace z r.1878 a Bulharsko za to mělo v nasledujmcmch desetiletmch splatit Rusku 82 milionů franků. Turecko v dubnu 1909 uznalo bulharskou nezavislost, poti tak učinily ostatnm staty. Zstavně byla nezavislost zakotvena r.1911. Trvalo tedy vmce než 30 let, než se osvobozeni Bulharsko stalo opět skutečně suverinnmm statem. ...a jak to bude dal? Dalšm osud Bulharska bude ovlivňovat letit} předmět mezinarodnmch sporů, totiž Makedonie. Kvůli tito zemi, kterou Bulhaři vždy považovali za svi historicki zzemm, bude Bulharsko měnit svou politickou orientaci, z nepřatel dělat spojence a naopak. Dmky "velkobulharsk}m" tužbam utržm tvrdou poražku v tzv.balkansk}ch valkach i v obou valkach světov}ch. Makedonie, o kterou se bude trvale přetahovat Bulharsko, Srbsko a Řecko, nakonec bude svi štěstm hledat v autonomii. Bulharsku už nikdy nepřipadne.
Opožděnou odplatu tureckimu utlačovateli přichysta komunistick} režim Todora ivkova, kter} se v 80.letech 20.stoletm rozhodne "pročistit" etnicky svůj narod zplnou asimilacm turecki menšiny. Turci budou donucovani změnit svi jmino, odvrhnout svou kulturu, jazyk a islamski naboženstvm a nakonec na 300 000 z nich bude nuceno k odchodu ze země s přmručnmm zavazadlem a 500 leva na osobu. Ostatnm majetek jim bude zkonfiskovan. Tmm se prohloubm ekonomicki problimy země a jejm zahraničnm izolace. Po převratu sice budou (v podstatě přes odpor veřejnosti) diskriminačnm opatřenm zrušena, mnozm Turci se vratm zpět, ale svi byty již najdou obsazeni a mešity v žalostnim stavu. Budou však politicky dobře organizovani. Politicki hnutm zastupujmcm timěř 10% menšinu Turků bude mmt v}znamn} vliv na politiku Bulharska i na počatku 3.tismciletm. Bulharsko bude usilovat o členstvm v euroatlantick}ch organizacmch, v nichž se k vzajemni spolupraci sejde mimo jini i s Tureckem... Zdeněk Hyan
|
INFORMACE 
